Tady jsem doma.

Afroditin syn 2.0 (8)

24. června 2018 v 13:38 | vaše Sane ♥ |  Afroditin syn 2.0
Tentokrát jsem z dílu rozhodně mnohem víc nadšená! :D
Kapitola je převážně z Narutova pohledu, vlastně začneme jeho vztahem s matkou, potom je tam pasáž z pohledu Kiby a nakonec se zase vrátíme k Narutovi v Sasukeho přítomnosti + na konci je jedna z mých nejoblíbenějších částí povídky a to jedna upravená řecká legenda...
Enjoy sweeties^^



Nikdy neměl rád tohle místo, bylo tu na jeho vkus prostě až moc světla. Ani nevěděl, proč to tak bylo, proč jejich prostory byly tolik... bílé. A sterilní. Jako nemocnice... Co si pamatoval, takové byly vždycky. Už když byl dítě - jenom v té době mu to ještě tak prosvětlené nepřišlo, protože neměl s čím srovnávat. To až o několik let později zjistil, jak šedý a špinavý je svět.
Ale přesto ho miloval, cítil se tam víc skutečný než tady uvnitř, zamčený mezi chladnými zdmi z bílých kvádrů.
"Nad čím přemýšlíš, dítě?"
Konejšivá dlaň jej pohladila po tváři a on ji sevřel ve své.
"To je jedno, není to důležité..."
"Snad ne nad subjektem?" zamračila se žena a posadila na pohovku vedle něj.
Pohlédl na ni jenom krátce, to aby se přesvědčil, že se opravdu tváří tak znepokojeně, jak si myslel. A i přesto, jak často ji něco rozzlobilo, by na jejím obličeji nenašel jedinou vrásku. Byla nádherná, skoro jako panenka - a o své dokonalosti nepochybovala.
To vysoké sebevědomí zdědil rozhodně po ní, koneckonců svého otce nikdy nepoznal, po kom taky jiném.
"Opravdu o nic nejde. Ale ano, ten subjekt, který mám teď, je hodně... náročný. Jmenuje se Sasuke a -"
"Jim se jménem neříká, Naruto! Kdy si to konečně zapamatuješ? Jakmile ho budeš pojmenovávat, ztratíš svůj nadhled."
Chlapec rychle sklonil tvář, aby neviděla, že celý zčervenal. Nesnášel, když ho kárala jak malé dítě. Jako by snad on dělal chyby! Tseh! On nikdy!
"Promiň, mami," procedil mezi zuby a zbrkle vstal. "Musím už jít, vlastně mám schůzku se... s tím subjektem."
"Dobře, opatruj se," prohlásila na odpověď žena neosobně, také vstala a přitáhla si svého milovaného syna do dlouhého, leč chladného objetí.
Opětoval jej zdráhavě, ale přesto s pokorou. Miloval svou matku snad stejnou měrou, jako ji nenáviděl. Byl to začarovaný kruh a nešlo z něj uniknout, protože existovaly chvíle, kdy jej děsila a připadala mu odporná, aby hned o pár vteřin později zase byla ženou, jež ho vychovala a starala se o každou jeho bolístku a trápení se stejnou nutností, jako by byly její vlastní.
"A Naruto!"
Zastavil se ve dveřích, jednou nohou venku, a dobře viděl, jak nad tím pozvedla obočí. Pochopila snad, že před ní její syn utíká? Pravděpodobně - Kráse této ženy mohla totiž inteligence směle konkurovat.
"Ano?"
"Dal jsi mu už ten jed?"
"Jistě, mami."
Pousmála se a rudé vlasy jako by se kolem ní roztančily. "Hodný chlapec..."

Vytrvale pršelo a celá ta šedá obloha jako by snad odrážela jeho pochmurné myšlenky. Nenáviděl tyhle chvíle s matkou, to její nadřazené chování, ten cit pro povinnost jeho práce, kdy vůbec neviděla, jak se jí trápí dítě! Ano, Naruto se rozhodně cítil utrápeně. A udělal by cokoliv, aby tomu všemu unikl. Kdyby se zbavil okovů svazujících ho ke světu, do kterého se sice narodil, ale rozhodně v něm žít nikdy nechtěl.
Sešel do podzemky a snad instinktivně se rozhlédl kolem a očima si zmapoval prostor. Vlastně nenáviděl i svou obezřetnost, když nad tím tak přemýšlel. Jenže pravdou bylo, že nikdy nevěděl, koho potká - a že tu bylo sakra hodně osob, co by mu chtělo nějak ublížit...
Jenže přes všechny ty věci, kvůli kterým bylo město špinavé a nebezpečné, by za obyčejný život tady dal úplně všechno. Absurdní, myslela by si jeho matka.
Zoufalé, tvrdila by Karin, která se nikdy nevzdávala, ať už byla jejich situace sebehorší.
Zbabělé, věděl Naruto - ale přál si to dál.

Kiba seděl v metru, hlavou se opíral o okénko a podřimoval. Na problém zvaný "Nový podezřelý spolužák" už téměř zapomněl, kdyby se mu tedy nepřipomněl sám tím, že nastoupil do stejného vagónu. Tiše zaúpěl. A to doufal, že jeho falešnej úsměv neuvidí aspoň o víkendu.
Když se na něj ale zahleděl pořádně, všiml si, že blonďák má do smíchu hodně daleko. Stál jenom kousek od něj, držel se tyče a z nepřítomného pohledu se dalo snadno vyčíst, že je myšlenkami někde jinde. Drobné vrásky mezi obočím i rty stažené do úzké linky jako by křičely do světa o tom, jak se děje něco zlého.
Nebo to snad byl jen Kibův paranoidní pocit?
Jak rád by si teď promluvil s Karin, ona by mu určitě poradila, co s tím dělat...
Jenže tu byl sám. Se silnou vlnou nevoli odsunul návrat domů, do své měkoučké postýlky, kde žádná zima ani déšť nebyly, a rozhodl se Uzumakiho prostě a jednoduše sledovat. Však on už se něčím podřekne, to si byl jistý!
O pár zastávek dál tedy chlapec vystoupil a Kiba se odhodlaně vyplížil za ním. Nechával mezi nimi dost prostoru, aby ho nemohl vidět, a zároveň si hlídal, že mu nezmizí.
Když Naruto zastavil u domu Uchihů, zazvonil na zvonek a pak spolu se Sasukem zmizel kdesi v domě, téměř to vzdal a vydal se domů. Ale nakonec tam přece jen zůstal, protože něco mu říkalo, že ještě dostane svoji šanci přijít na celou tu záhadu.
Posadil se v parku na lavičku pod strom, odkud dobře viděl na vstupní dveře, přitáhl si bundu blíž k tělu a čekal.

"Pro velký úspěch jsem tu zas!"
"Velký úspěch?" zopakoval po chlapci Sasuke s úšklebkem, nicméně ho pustil dovnitř a dokonce i mezi řečí pochválil, že tentokrát nelezl přes plot.
"Vždyť jsem to slíbil," pokrčil Naruto rameny, a když dorazili do Sasukeho pokoje, zase se mu roztáhl přes celou postel s rukama za hlavou. "Co mě naučíš dneska?"
"Tak to bych taky rád věděl..." podotkl tiše Uchiha.
Naruto se rozesmál. "Zas tak hrozné to se mnou přece není, nebo jo?"
Sasuke raději neodpověděl, jenom zakroutil hlavou, vzal si sešit a posadil se vedle něj do dostatečné vzdálenosti.
Naruto nasadil další ze své série nevinných úsměvů a přiblížil se k němu. V duchu si ale stěžoval a to pomocí těch nejrůznějších sprostých slov, která znal. Tohle byla jen odporná fraška a co hůř, Sasuke mu to věřil... Tedy ne, že by mu s ním snad doopravdy nebylo dobře, jenže problém byl v tom, že tenhle vcelku milý kluk Uchiha Sasuke neměl šanci kdy doopravdy poznat skutečného Naruta - ale jen Uzumaki Naruta, fiktivního studenta, co má vždy pozitivní myšlenky a lidé mu padají k nohám.
A on chtěl, aby se mohli doopravdy poznat.
Trpělivému výkladu se stejně jako den předtím vůbec nevěnoval. Oceňoval Sasukeho snahu, jenom ho to prostě nebavilo. Naslouchal tomu jemnému hlasu a přitom pozoroval různé detaily v chlapecké ložnici.
Sasuke měl velmi jednoduchý styl, kromě té obrovské knihovny se tu nikde nepovalovalo žádné oblečení, časopisy, žádné krámy ani nic jiného. Vedle postele byl noční stolek s lampičkou, šatní skříň se zrcadlem bez jediného vzkazu nebo snad nálepky, stůl, na kterém ležel jen laptop a sklenička na propisky, a nad ním nástěnka plná zdánlivě neosobních papírů.
A potom samozřejmě váza s jasně rudou růží. Pro Sasukeho to byla jen květina, ale Naruto viděl i drobné červeně zářící třpytky poletující kolem okvětních lístků. Jed, který mu dala matka už očividně zapůsobil.
Vlastně to ani nebyl jed, obhajoval se ve vlastních myšlenkách chabě, bylo to jenom... na usnadnění práce? No, tak to znělo pořád strašně.
"A pak to tady převrátíš. Chápeš?" Sasukeho hlas ho vytrhl ze snění, až sebou lehce cukl.
"Jo, jasný!" vyhrkl rychle a ne příliš přesvědčivě. Uchiha do něj zabodl svůj nedůvěřivý pohled, Naruto tedy připojil úsměv a ukázal mu zvednutý palec.
"Ale... co si teď dát menší přestávku? Nechceš si jenom tak povídat?"
"Povídat si?"
"No... Jo..." Naruto se posadil do tureckého sedu a poprvé za tu dobu, co Sasukeho znal, si nevědomky sejmul svou masku.
Sasuke se trochu podivil, když viděl nejistotu a smutek v druhé tváři, a tak svou poznámku o tom, že povídají si jenom baby, nakonec spolknul.
"Tak třeba, Sasuke, věříš na pověsti?"
"Podle toho na jaké, ale povídej..." vybídl ho nakonec. A ten úsměv byl hned zpátky, Naruto očividně vyprávět chtěl, ať už to mělo být cokoliv, a Sasuke mu rád dělal radost.
Blonďáček věděl, že si podobnými řečmi zadělává na pořádný malér. Jeho přátelé by teď možná řekli, že se nemá rouhat - a měli by v tom naprostou pravdu. Ale nějak si nemohl pomoct. Prostě s někým potřeboval mluvit. A když nemohl se svými nejbližšími, proč ne se Sasukem? Ať už to byl subjekt jeho současné práce nebo jen spolužák, něco ho k němu táhlo a věřil mu. Pokud se mu vysměje, aspoň bude vědět, že lidem se věřit nedá a s těmi svými hloupými nadějemi přestane.
"Hádám, že jsi určitě slyšel spousty pověstí pramenících z Shintoistických chrámů a tak... Ale méně známé jsou staré legendy, které říkají, že právě naše Konoha byla místem, kde se zrodili řečtí bohové. Zní to zvláštně, já vím, že jo - vždyť je to obyčejné japonské město, tak co by mohlo mít společného s řeckou mythologií? Napříč dvěma kontinenty, zní to asi směšně..."
"Trochu," přiznal Sasuke nejistě. "Ale o to víc je to zajímavé. O tomhle jsem nikdy neslyšel, takže... řekneš mi víc?" požádal Naruta.
Viděl ten záblesk v sytě modrých očích. Byla to snad úleva, že se mu Sasuke nevysmál? Co vlastně čekal, že na to řekne? A nakolik Naruto těmhle povídačkám věřil? Klidně by to mohl být nějaký věřící fanatik nebo něco takového...
To všechno se Sasukemu prohánělo hlavou, ale nahlas se nezeptal, místo toho poslouchal, jak chlapec pokračoval ve svém vyprávění.
"Rád. Jen vůbec nevím, jak začít... Víš, bohyně Gaia, tedy vlastně samotná země, a bůh nebes Úranos jsou předky titánů - a titáni jsou zase rodiči a prarodiči většiny řeckých bohů, kteří se v této mythologii vyskytují. Ti hlavní bohové se potom usadili na hoře Olymp, a protože byli uctíváni Řeky, tak se tahle kultura, historie i všechny legendy považují za řecké," vyprávěl dychtivě.
"Jenže méně známé jsou legendy právě o prapůvodní bohyni Gaie. Podle jedné z nich se totiž ona jakožto sama země nezrodila v místech dnešního Řecka, ale tady v Japonsku. Přímo v této půdě, přesně tam, kde o tisíce let později vyrostlo zdánlivě bezvýznamné veliké město Konoha. A ta báje ještě říká, že i po tak dlouhé době je místní půda stále prosycená její životní energií..."
"A to znamená co? Co je její energie?"
"To už se neví," pokrčil Naruto rameny. "Ale spousta těch, co pověst znají, se ji snaží získat těmi nejšílenějšími způsoby... I po těch letech na žádný způsob ale nikdo nepřišel."
Znělo to hezky, ale Sasuke byl k podobným věcem skeptický. Něco jako magie, bohové nebo životní esence bohyně země prostě bylo mimo jeho víru. Už už se málem zeptal, jestli Naruto patří k těm, co se ji snažili získat, když si to rozmyslel.
Naruto se mu líbil a asi si nechtěl kazit dojem z něj podobnými výmysly. Jako ano, legenda zněla zajímavě, ale jenom dokud zůstávala na bázi nereálného příběhu. Kdyby se měl jen zlomek z ní brát vážně, Sasuke si nebyl jistý, jak by to dokázal přijmout...
"Vrátíme se k učení?" zeptal se tedy místo toho.
Naruto si znovu nasadil svou masku a usmál se.
"Jasně! ... A co že mě to dneska učíš?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 24. června 2018 v 15:44 | Reagovat

chudak naru. som zvedava co je to za eeem sektu. kiba sa iba tak lahko nevzda. som napnuta na co vlastne pride. je to neskutocne zaujimava poviedka. som napnuta co bude dalej, uz aby bol dalsi diel

2 Mei Mei | Web | 25. června 2018 v 22:01 | Reagovat

A sakra. Naruto se Sasukemu líbí a zřejmě i Sasuke Narutovi, jenomže Narutovy povinnosti jsou těžce proti jejich vztahu. Doufám, že spolu utečou. 😍 Nebo se spolu zabijou, to už je jedno. :D
Děkuji za kapitolu. :3

3 Majo Majo | Web | 27. června 2018 v 13:29 | Reagovat

To bylo nádherné. tuhle kapitolu jsem přečetla jedním dechem, byla úžasná. Narutova matka vypadá na pěknou megeru, tak snad nebude tak zlá, jak vypada. Líbí se mi, že konečně vidíme stoprocentní Narutovi pocity, naopak se mi nelíbi to s tím jedem, chudák Sasuke, co mu to děláš T_T
Ta legenda je úžasná, strašně se ti povedla, škoda jen, že je Sasuke takový lehký ateista :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama