Protože chaos je dobrý...


Připojte se k nám yaoistkám na FB:

> !!!YEHOVISTKY!!! <




Nový seznam čtenářů!!


Teď a tady

3. září 2017 v 9:56 | sakurako nese sladkost ^^ |  Povídky s netradičními páry
Něco malého, sladkého, bezvýznamného... :D Pro potěchu všech dušiček, které zítra čeká ten velekrutý den xD
A pro ty, co OP neznají - nevadí, povídku pochopíte i bez toho :)
Enjoy <3



"Možná by ses měl pohnout dál."
"Někdy je lepší zapomenout."
"Musíš si uvědomit, že to skončilo."
Povzdechl jsem si a ruce zabořil do vlasů. Zoufalství nás mnohdy provází, bolest odnáší pryč vzpomínky, když slzy stékají po tvářích.
Ale vlastně...
Ne.
Tohle není to, o čem jsem chtěla psát.
Původně jsem si přála, abych psala o lásce. O tom čistém, ryzím, nezkaženém citu, který cítíme my všichni.
Někteří se možná snaží tvářit, jakože jich se to netýká, jak jsou nad věcí. Ale ve výsledku - když si každý sáhne do svědomí, tak ten cit v sobě máme všichni.
Láska - to z nás dělá ty, jimiž jsme.
A i ten nejkrutější člověk, co chodí po světě, ji aspoň jednou pocítil.
Tak se vraťme na začátek, ten úplný začátek, kdy tenhle příběh měl začít...

"Mám hlad."
"Heee?! A co já s tím? Teď byla večeře!"
"Připrav mi něco."
Povzdechl jsem si. On se nikdy nezmění, pořád tak sebestředný a arogantní, stěžoval jsem si v duchu a opláchl další talíř, než jsem mu ho podal. Čekal bych, že si jej vezme, utře a uklidí do poličky tak, jako všechno ostatní předtím, ale místo toho stiskl mé zápěstí a trhl k sobě. Mračil se, ale já přesto ihned prohlédl úsměv, který skrýval.
"No tak, kuchaři... Mám na něco chuť..."
Hodil jsem po něm pohled plný nezájmu a pokusil se mu vytrhnout, ale nedal se. Jeho planoucí oči mne pozorovaly, skoro jako by se dokázaly dostat až do mého nitra, kde by prohlédly mé nejtajnější myšlenky.
Začervenal jsem se a odvrátil tvář. Co na tom, že jsem se v Luffyho posádce už nějakou dobu plavil, pořád jsem nebyl připravený stanout před pravdou. A to, že Zoro ji odhalil už před několika dny, mi pobyt na lodi nijak neusnadňovalo.
Protože dokud nevěděl, jak moc jsem do něj zblázněný, nemohl toho využívat.
Přiblížil se, natiskl mne na pult a jeho rty se provokativně otřely o mé ucho. "Prosím...?" uculil se jako nevinnost sama.
A moje srdce málem vyletělo z hrudního koše.
Přikývl jsem. Nemohl bych mu vzdorovat, ani kdybych opravdu chtěl.
Láska má zvláštní smysl pro humor...

"Sanji, Zoro - máte noční hlídku," zazubil se na mě bezelstně můj drahý kapitán - ten, kterého jsem právě měl chuť uškrtit. Nebo hodit přes palubu, ať se moře stará. Vždyť Luffy neumí plavat, uchechtl jsem se.
"Něco k smíchu?" otázal se s ledovým klidem Zoro a otočil se k odchodu. Překvapeně jsem po něm kouknul a pak se vrátil ke kapitánovi.
"Proč zas já? Není náhodou na řadě Usopp?" namítl jsem kňouravě.
"To skoro zní, jako že se se mnou bojíš, kuchaři," zašklebil se mi posměšně šermíř, jeho ústa se zvlnila přesně tak jako vždy.
"Spíš bych ocenil lepší společnost - třeba tady naši krásnou Nami!" Ach, kdy už ta přetvářka skončí. Nami se pousmála a protočila oči, byla přesvědčená, že jsem do ní strašně zamilovaný. Jak by asi reagovala, kdyby věděla, že má milostná vyznání patří jen a jen Zorovi?
"Jste na řadě," připomněl mi Luffy s tím svým zářivým úsměvem. "A nezbylo něco k jídlu?"
"Proč se plavím s takovou bandou žroutů?!" zaúpěl jsem, ale nakonec se přesto vydal do kuchyně. Hlavu stále plnou myšlenek na dnešní hlídku.
Když jsem se vrátil ven, Zoro se v polosedu opíral zády o zábradlí a podřimoval. Krátké ohlédnutí mě utvrdilo v tom, že Luffy bude jíst ještě dlouho a Nami i Usopp už odešli spát. Zůstali jsme sami. A tak jsem si k němu váhavě přisednul.
"Zas tolik keců, proč jsi prostě nemohl souhlasit a držet hubu?" zeptal se s úšklebkem.
"Tak bych se zachoval dřív, to víš. Nechci, aby někdo z nich měl nějaké podezření..."
"Takže proto furt obletuješ tu nánu?"
"Není to nána," hájil jsem hned dívku, než mi došlo, že se Zoro zase mračí. "Ty... žárlíš...?"
"Mám důvod?" oplatil mi otázkou.
"Ne."
"Fajn."
Nastala chvilka ticha, toho trapného způsobu, jenž chcete za každou cenu porušit, ale slova se vám jaksi vykouřila z hlavy. Zpanikařil jsem. "Ty, Zoro..."
"Hn?"
"Mám tě rád!"
Překvapeně mi pohlédl do tváře, pousmál se a přitáhl si mě pro polibek. "Že ti to ale trvalo..." zašeptal něžně, když si mne pokládal na podlahu lodi.
A já neodolal. Opět.

Slunce za námi barvilo oblohu do ruda, noc přicházela a to byla ta nejkrásnější část dne. Rád jsem pozoroval zářivý kotouč, jak se pomalu ztrácí daleko za horizontem, jak se jeho paprsky odráží od poklidné hladiny a vše je tak jak má.
Úplně vše. Včetně muže spícího mi v klíně.
Nezáleží na tom, co se s námi stane dál, teď a tady jsme spolu - jsme šťastní.
A to je nejdůležitější.
A až se jednoho dne naše cesty rozpojí, to už bude zase příběh jiný...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akame Akame | 3. září 2017 v 13:31 | Reagovat

aaaaaaaaaaw to je hezkéééé <3
sice to neznám....ale moc se mi to líbí :D :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama