Chyby jsou důkazem, že se snažím...


Blogerky vědí, čtenářům se omlouvám - Blog.cz teď trochu blbne, to víme, takže si nejsem jistá, jestli se vám přednastavený článek v neděli přidá, kdyžtak ho přidám večer, až přijedu z Brna <3
Buďte tu hodné, děti ^^

Pouto 1

25. srpna 2016 v 0:00 | Majo-chan a Sakurako-Neko ♥ |  Pouto
Šmoulata, vy zlobidla moje! *snaží se o uražený pohled* pokud naši povídku nikdo nečte, tak budeme s Majo smutné a pokud ji čtete, ale nekomentujete, tak budeme taky smutné, protože nebudeme vědět, že ji čtete... xD Ano, dobře, neumím se na vás zlobit xD ale snaha tu byla xD naaah, kašlu na to xD užijte si díl <3 já se jdu radši někam zahrabat xD



Sasuke vyšel velkými dveřmi na chodbu před ředitelnu a zadíval se na plánek školy, do které bude následující rok docházet. Každý rok se pravidelně stěhovali, měnili školy a hledali. Madara dokázal být opravdu fanatik, když si něco usmyslel. Tentokrát rozhodl, že stráví celý rok v zemi zvané Japonsko. V zemi, kde neměl ani jeden z nich, co dělat. S povzdechem zastrčil plánek do brašny a jenom rychle prolétl očima brožurku s předměty, které měl navštěvovat celý třetí ročník střední školy. Školní rok začal sice už před měsícem, ale strýček na tom stejně trval. Z kapsy vytáhl telefon. Nefungoval. Jako vždycky, samozřejmě. Nasupeně zavrčel, když v tom mobilem proběhl výboj elektřiny. Sasuke na zničenou věc chvíli koukal a pak zavřel oči. Tenhle už byl čtvrtý, který se mu rozbil. Jak to tak vypadalo, elektronika a jeho magie energie spolu prostě nešli ruku v ruce. Další věc, která na něj řvala, že je tady vetřelcem. Zavrtěl hlavou a vydal se do učebny, kde měl mít první hodinu.
Znovu se podíval do plánku a v té vteřině nepozornosti ho najednou někdo srazil k zemi. Sasuke už se chtěl začít s tím cizincem hádat, proč ksakru nedává pozor na cestu, jenže to už se záhadný blonďáček zvedl a natáhl k němu ruku s rozpustilým úsměvem.
"Omlouvám se, ta podlaha se proti mně vzbouřila…" zašklebil se chlapec. A Sasuke oněměl, úplně zapomněl, že měl vlastně vztek. Protože pohled do těch jiskřivých blankytně modrých očí ho naprosto okouzlil. Přijal nabízenou dlaň, a když zase stál pevně nohama na zemi, zjistil, že je o pár centimetrů vyšší, než záhadný cizinec.
"Mimochodem, jsem Naruto."
Chvíli trvalo, než informace doběhla až do mozku, a Sasu se probudil z transu, zcela očarován nebeskou modří. "Já Sasuke," vyhrkl ze sebe. "Uchiha Sasuke. Rád tě poznávám."

Unavený blonďatý muž pokojně klimbal u stolu. Chvíli se nakláněl sem, chvíli tam, než mu hlava konečně sklouzla z jeho ruky a padla na stůl.
"Sakra!" zavrčel Deidara a chytl se za bolavé místo. Potom upravil rozházené papíry toho, co mělo tu čest se nazývat jeho Bakalářskou prací. V poslední době toho na něj bylo moc. Starosti se školou, s bráchou, s prací. Jakoby celé město zničehonic začalo číst. Nebo tak to aspoň celý měsíc v knihkupectví, kde pracoval, vypadalo. A ještě ke všemu ty stále sílící pocity bolesti hlavy. Z šuplíku vytáhl paralen a zapil ho sklenicí vody. Už skoro ani nedoufal, že mu lék zabere. Jeho migrény byly čím dál tím horší. Mohl by si pomoct, samozřejmě, ale tím by riskoval úplně všechno, o co s bráškou a dalšími třemi lidmi v posledních letech usiloval.
Ozvalo se lehké zaklepání na dveře a dovnitř vešla Temari s hrnkem kouřícího se čaje.
"Neměl by sis odpočinout, Dei?" zeptala se váhavě, obočí se jí nakrčilo nespokojeností a mezi očima se vyryla tenká vráska. "Třeba zajít se mnou do města do kavárny, potom vyzvednout bráchu a něco podniknout?"
Blonďatý mladík ji chtěl slušně odmítnout, ale nakonec sám zhodnotil, že oddech by se mu hodil a tak souhlasil a všechny ty ďábelské papíry do školy odsunul do pozadí své mysli. Spolu se svou nevlastní sestrou se vydal pryč a na starosti, které ho původně zavalovali, konečně úplně zapomněl.

Sasuke stál v místnosti plné lidí a díval se do jejich rozmanitých tváří. Naruto, blonďáček kterého potkal na chodbě, už také seděl v lavici a stejně jako ostatní se na něj díval. Sasuke jen stěží udržel pozornost s vyučujícím, který ho právě představoval ostatním.
"Sasuke…" promluvil hnědovlasý učitel s jizvou na tváři jemně, ale rázně. Jmenovaný k němu otočil hlavu. "Mohl bys nám o sobě něco říct?" usmíval se. Sasuke jen pokrčil rameny, proč ne.
"Jmenuju se Uchiha Sasuke." Uběhlo pár chvil, než všem došlo, že černovlasý mladík asi pokračovat nebude. Učitel se rozpačitě poškrábal na hlavě.
"Tak si sedni třeba tamhle ke Gaarovi," navrhl a ukázal volné místo vedle rudovlasého chlapce. Sasuke tak učinil a zadíval se na svého spolusedícího. Řečený Gaara na něj hleděl s opovržením. Mladší Uchiha se pouze ušklíbl, podepřel si hlavou ruku a začal se věnovat výkladu. Zrovna probírali moderní Evropskou literaturu. Evropa… další hromada kacířských států se zrádnou elektronikou… Pomyslel si zhnuseně Sasuke a otráveně zamrkal. Po chvíli poslouchání si všiml, že očima vyhledal svého nového blonďatého kamaráda. Ten seděl na židli a potají, aby to vyučující neslyšel, si povídal se svým hnědovlasým spolužákem. Jakoby vycítil Sasukeho pohled, otočil se a dokonce se na něj usmál. A v něm se cosi pohnulo. Sasuke se vylekaně narovnal. Co se to s ním sakra děje?

Madara se procházel po velkém nově koupeném sídle. Podle realitní makléřky to byla vila z 19 století. Díval se po starých obrazech a dalších uměleckých skvostech. Znechuceně si odfrkl. Nesnášel tyhle staré ošuntělé věci. Za těch několik let v Japonsku si zamiloval moderní svět. Mobilní telefony, rádia, televize, a drahá auta. To byla vskutku ta pravá nádhera. Vytáhl notes a propisku a udělal si pár poznámek ohledně vstupní haly. Ano, tyhle staré cetky budou chtít určitě vyměnit za ostatní. Potom to vše schoval zpět do saka a vyrazil vpřed. O kousek dál, v uvítacím salonku našel svého nejstaršího synovce, jak okouzleně hleděl na jakýsi obraz. Samozřejmě, jeho synovcům se toto sídlo velmi líbilo už jenom proto, že jim připomínalo domov. Podle Madary zastaralý domov. Co to bylo za zemi, kde nefungovala ani elektřina?
"Itachi," oslovil dlouhovlasého muže svým hlubokým hlasem, a čekal, až se na něj otočí. Bylo to téměř v mžiku. Po smrti jeho bratra si přebral chlapce do péče a vychovával je k obrazu svému. Vlastní děti neměl, ale i tak se považoval za vynikajícího otce. Ani jeden z nich snad nikdy neodmlouval. Starší ze synovců na něj hleděl s klidným výrazem. Madara v něm však rozpoznal jiskřičku vzdoru. Vzdor, který u něj nebyl schopen eliminovat, a který se v jeho bratrovi nikdy nezrodil.
"Strýčku," pozdravil stejnou měrou Itachi. Strýc mu pohled oplácel s jistou dávkou mrazivého nádechu. Věděl to, a věděl to moc dobře, co Itachi tenkrát udělal. A on věděl, že to ví. Ale ani jeden o tom nemluvili.
Jedno z tajných pravidel, dalo by se říct. A hlavní bylo, aby se o tom nedozvěděl Sasuke. Podle jejich strýce by ho tím jeho starší bratr velmi zklamal. Itachi s ním sice nesouhlasil, ale to nebylo důležité.
"Už jsi začal s hledáním?" zeptal se Madara klidným hlasem a nenechal si do hlasu vniknout žádnou emoci.
Itachi si ale tuto masku uměl nasadit taky, když mu se stejným neutrálním tónem odpovídal. "Ano, ale nic jsem nenašel. Nepochybuju, že i ty už jsi začal..." prohodil jen tak mimochodem. Mohlo se to sice zdát jako obyčejná konverzace dvou členů rodiny, ale Itachi si dobře uvědomoval, že jediný špatný tah by mu mohl velmi uškodit. Naštěstí byl dobrý stratég a tak věděl, co si může dovolit říct a co už by mělo zůstat jen v jeho mysli.
Na chvíli nastalo ticho, tíživé a nepříjemné. "Pojedu si ještě něco zařídit. Počkáš tu na Sasukeho?" Madara se zadíval na své hodinky a netrpělivě vyhlédl prosklenými vstupními dveřmi ven.
"Jistěže. Koneckonců je to má rodina," pousmál se Itachi přátelsky, ale do slova "má" vložil jasný podtext s poselstvím: Nepatříš do naší rodiny.
Madara mu úsměv oplatil, ostrý jako povrch břitvy, a zmizel mu z dohledu. Až v té chvíli se Itachi mohl skutečně uvolnit a vydechnout z plic zadržovaný dech. Potom se vydal na průzkum jejich nového domova, neměl žádný cíl, jen si tak bezmyšlenkovitě bloudil po poloprázdných pokojích. Myslel na blonďatého prince ze svých vzpomínek, kterého už si sotva dokázal vybavit jako malého chlapce. Pamatoval si spíš jeho chování, tu snahu být silný a zodpovědný, jaký by měl budoucí král být. Ne že by se mu to někdy dařilo, ale od toho měl mít přece právě Itachiho, který ho jako jeho ochránce měl bránit. Nyní mu jejich minulost připadala jako směšná báchorka pro děti. Už dávno věděl, že žádné dobro, jaké jejich rituál propojení měl vykonat, neexistuje. Na to je svět příliš zkažený...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše spolupráce s Majo?

Haaai! ^^
Nope... T-T
nečetl/a jsem ._.

Komentáře

1 viky viky | 25. srpna 2016 v 10:06 | Reagovat

úžasné :-D absolútne úžasné ..neviem čo viac by som mala k tomu dodať ...jednoznačne sa veľmi teším na pokračovanie :-D

2 Shira-chan Shira-chan | Web | 25. srpna 2016 v 20:11 | Reagovat

zrádná technika, to sedí přesně na ty krámy, co mám doma :-) jen tak dále už vyhlížím druhý díleček

3 Naomi (나오미) Naomi (나오미) | Web | 27. srpna 2016 v 22:44 | Reagovat

hustý :D těším se na další díl :) nevím proč, ale nejvíc mě zajímá, co se bude dál dít s Deidarou :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama